Porod bolí. Jakože fakt??

Která těhotná žena v dnešní době internetu nesbírá informace o tom, jaký vlastně ten porod je?! Z různých článků a diskuzí zjistíte buď to, že je porod příšerný, ale přežije to každá, tak proč ne zrovna vy. A to dítě za to stojí, když vám ho pak dají do náruče, zapomenete na všechnu tu bolest. Nebo naopak nabydete dojmu, že když všemu necháte volný průběh bez zbytečných zásahů doktorů, budete mít s sebou dulu, éterické oleje a podmanivou hudbu, zažijete “jemné zrození”, užijete si to a prožijete neopakovatelný zážitek. Po mých dvou zkušenostech, kdy všechno bylo nakonec jinak, než si člověk vysnil a naplánoval, bych asi raději řekla, nic nečtěte, nic si nepředstavujte, ono to prostě přijde a nějak to bude…

Samozřejmě je fajn vědět, na co máte jako žena právo. Nenechat se tlačit do “zbytečných” výkonů (jenže jak jako laik zjistíte, že je to zbytečné, žejo), vyzkoušet na porodním sále cokoli, co by vám pomohlo nějakým způsobem tu bolest přežít, to znamená nemuset celou dobu ležet, pokud nechcete a máte sílu, vědět, že existují i jiné polohy, v nichž se dá rodit, vědět, že nástřih hráze není, respektive neměl by být standardem atd. atd. Já jsem v obou svých porodních plánech ale vždycky u všeho měla formulku “nebude-li to nezbytně nutné…”, protože byť mám určitou představu, co bych chtěla a co ne, pořád jsem jen laik a hlavně si tam dolů sama nevidím. Nevím, jestli to, co se zrovna děje, je v pořádku nebo ne. Nevím, jestli porod postupuje tak, jak má, nebo ne. Doktoři a porodní asistentky přece jen těch porodů z druhé strany zažili mnohem víc a mají už určité zkušenosti. Věřím, že někdy už dopředu můžou odhadnout, jak to celé dopadne, i když je jasné, že každý porod a každá žena jsou jedineční a tělo dokáže zázraky. Jen je občas prostě potřeba tomu zázraku trochu vypomoct. Na druhé straně jsou i doktoři jen lidi a vždycky záleží, na jakého člověka natrefíte. Někomu opravdu jde o to, dát věcem co nejpřirozenější průběh, zatímco někteří se soustředí hlavně na to, aby rodička i dítě přežili (což je samozřejmě to nejdůležitější, jen se k tomu dá dojít různými způsoby a přístupy).

A jak to tedy celé probíhá, co přitom cítíte, jaká je bolest při kontrakcích a jaké je to finální tlačení? Buď si můžete přečíst detailní popis mých dvou porodů, anebo pokud je to pro vás moc dlouhé, přeskočte dolů na závěrečné shrnutí :-D

Porod č. 1

 

Můj první porod začal odtokem plodové vody ve čtvrtek v 5:30 hodin ráno. Tak jsme se pomalu sbalili, cestou se ještě stavili k příteli do práce, protože tam musel odvézt nějaké papíry, a do nemocnice jsme dojeli někdy mezi sedmou a osmou hodinou. V autě už začaly slaboulinké kontrakce, ale nic závažného. Plni elánu jsme podstoupili vstupní vyšetření, dostali porodní box a těšili se na porod. Během dne se postupně kontrakce zesilovaly, ale nic, co by se nedalo vydržet. Cítila jsem je tedy hlavně v křížové oblasti. Zkusila jsem sprchu, míč, vonné oleje, hudbu jsem s sebou taky měla na CD, ale nakonec nevytáhla. Okolo páté hodiny odpoledne jsem si posteskla, že už mě to přestává bavit, protože se pořád jaksi nic nedělo. A tímto postesknutím jako bych si to definitivně zabrzdila, aspoň mi to tak přišlo. Těsně poté se měnila směna, nastoupila PA, která byla na pohled dost nesympatická, takový studený čumák, a mně z toho dost poklesla nálada. A doktor mi přišel říct, že sice ví, že nechci epidurál, ale že by pro jistotu přece jen vzali krev, aby věděli co a jak, kdyby bylo potřeba ho použít (kdybych byla pak už moc vyčerpaná). A tak mi zavedli kanylu (hlavně tedy kvůli penicilinu, který mi museli dát kvůli odtoku plodovky), čímž mě upoutali na lůžko, protože jsem ze začátku měla strašný strach se s jehlou v ruce byť jen pohnout a bylo to dost nepříjemné. Až před druhým porodem jsem se dozvěděla, že v té ruce vůbec nemáte zabodnutou jehlu, ale je tam gumová pružná hadička, takže se vlastně můžete hýbat, jak chcete (to, že ze začátku je to nepříjemné, ale samozřejmě platí). 

A tak jsem od té doby prakticky pořád ležela. Navíc mi večer přišel pan doktor říct, že by mi na noc dali uklidňující injekci, abych se v noci vyspala a odpočinula a měla dost sil na ráno. Že se porod nezastaví a budu se otevírat i tak. Mno… Přes noc se kontrakce v podstatě úplně ztratily. Partner tam se mnou byl celou dobu, i když jsem ho posílala vyspat se ke kamarádovi nebo sestře, kteří bydlí ve stejném městě, aby byl poblíž. Ale nechtěl, kdyby se to náhodou rozjelo. A tak se chudák snažil vyspat na porodním vaku, neustále s ním šustil, párkrát za noc odbíhal ven na cigaretu a já jsem cítila vinu za to, že tam chudák má takové podmínky. Navíc jsem sama moc nemohla spát a když už jsem konečně upadla do neklidného spánku, přihrkala PA s monitorem. Strašně fajn :-D Nad ránem okolo šesté hodiny začal cvrkot. Opět monitor, přišli s tím, že mi zkusí kapat oxytocin, aby kontrakce znovu vyvolali, ale v podstatě téměř ve stejnou dobu už myslím měli v záloze porod císařským řezem, protože jen chvilku po začátku kapání oxytocinu, mě začali chystat na císaře. Otevřená jsem byla jen na 1 cm, kontrakce se sice vrátily, ale akorát to bolelo, ale porod se nerozbíhal. Později jsem se dozvěděla, že hrozila hypoxie plodu, tedy nedostatek kyslíku, pravděpodobně to tedy odhalili z monitoru při tom oxytocinu, že už by dítě nemuselo porod vydržet. A tak mi sestra obvázala nohy, oholila a jelo se na sál. Přítel se začal oblékat do mundúru, aby tam mohl být se mnou a mně zatím zkoušeli napíchnout epidurál. Po několika chybných napíchnutích, kdy se strefili do různých nervů a bolest mě zajela do břicha nebo do nohy, to vzdali a mumlali něco o křivé páteři. Do toho se neustále objevovaly kontrakce vyvolané oxytocinem. Přiznám se, že od chvíle, co mě začali chystat na zákrok, už jsem byla nějak mimo, takže jsem vnímala jen tak napůl a pamatuju si hlavně to míhání zelených plášťů okolo a to, že mě držela za ruku paní doktorka – primářka miminek – a strašně mě to uklidňovalo. Uspali mě tedy do celkové anestezie, partner se zase musel vysvléct, protože na sál nemohl, a v 7:30 ráno se dcera narodila. Byla v pořádku, apgar 9-10-10, takže vše dopadlo dobře. Já se probrala s obrovskou bolestí břicha, fakt to bylo nepříjemné. Dali mi injekci proti bolesti a chvíli poté mě už vezli na pokoj. Nevím, kolik bylo hodin, když mi poprvé ukázali dceru, možná tak 10 dopoledne…? Viděla jsem ji chudinku dvojmo. Pak jsem v podstatě celý den dospávala. Ještěže jsem u sebe měla láhev s vodou s pítkem, protože přetočit se na druhý bok pro čaj bych nedokázala. Další chvíle už mi po těch třech letech trochu splývají – kdy jsem poprvé jedla (myslím, že to byla polévka), kdy mi poprvé pomohli vstát, ale o tom už psát nechci. Rekonvalescence samozřejmě nějakou dobu trvala, druhý den mi ještě dceru nosili, ale třetí den jsem už ji měla na pokoji a normálně se starala.

Když jsem si pak v hlavě přehrávala celý ten porod, stokrát jsem si říkala, jestli kdyby mi doktoři nedávali injekce, kdybych nezůstala jen ležet na lůžku atd. atd., jestli by to mohlo být jiné nebo ne. Ale naštěstí nejsem ten typ člověka, který by se tím nějak užíral. Prostě se to tak stalo, já i dcera jsme zdravé, a to je opravdu to nejdůležitější. Možná kdyby to bylo bez zásahů, mohlo to dopadnout jinak, ale možná by to bylo úplně stejné. A já jsem hlavně z poporodní péče v nemocnici byla velice spokojená, všichni byli milí a vstřícní, takže jsem domů odjížděla spokojená a vděčná.

Porod č. 2

 

Po těchto zkušenostech jsem před druhým porodem ani nevěděla, jestli má smysl si nějaký porodní plán připravovat. Nakonec jsem dala dohromady nějaké zásadní body, přes které pro mě nejel vlak, jako například, že jsem za žádných okolností nechtěla epidurál (pochybuju, že by mi ho tentokrát napíchli správně) nebo že si nepřeji nástřih hráze (pouze pokud by hrozilo nějaké opravdu velké poranění). A pořád jsem přemýšlela, jak to tentokrát bude vypadat. Strašně moc jsem chtěla rodit přirozeně, doufala jsem, že zažiju takový ten postupný nástup kontrakcí doma, odhadovala jsem, kdy to asi přijde a jak to uděláme s dcerou – kdy ji odvezeme k babičce atd. Na posledním ultrazvuku před přihlášením v porodnici se doktor zmínil, že je syn menší než dle tabulek, ale že já jsem taky malá (dcera taky byla), takže by v tom neviděl nic zásadního. Když jsem začala chodit na vyšetření v porodnici, tak se o tom doktoři také neustále zmiňovali. Že je plod malý, sice roste, ale málo. V 36. tt měl dle odhadů zhruba 2 kg, další týden myslím něco okolo 2190 g. Prý to budeme sledovat. A tak jsem rozhodně netušila, když jsem šla na další prohlídku zase za týden, že mi doktorka poměrně rezolutně oznámí, že mám za dva dny nastoupit, uděláme zátěžový oxytocinový test a na základě toho, jak bude dítě reagovat, se rozhodou, jestli půjdu na císaře nebo porod vyvolají. Zůstala jsem jako opařená. V hlavě mi vířilo „proboha proč??“. Odhad váhy byl nějakých 2300 g, dcera měla, když se narodila (v podstatě v termínu) 2650 g. Syn měl tedy ještě dva týdny čas na podobnou váhu dorůst, tak proč bych měla jít na vyvolání?? Vysvětlovali mi, že placenta už nemusí stíhat vyživovat, a proto by bylo jistější, aby se „dopékal“ už venku. Samozřejmě se jednalo jen o doporučení z jejich strany, ale pokud bych nenastoupila, zmiňovali, že bych jim musela podepsat revers. Po příjezdu domů jsem se poptávala na zkušenosti ve Facebookové skupině, kde mi samozřejmě většina žen radila, ať důvěřuji svému tělu a nechám přírodu, ať dělá své. Pár odpovědí ale bylo opačných – zkušenosti několika žen z oxytocinového testu a následném porodu, kdy se dítě opravdu narodilo příslovečně za 5 minut 12. Na radu známé jsem se ještě narychlo na druhý den objednala na konzultaci k dr. Vlašínovi do Prenatalu v Brně na Veveří, aby zkontroloval průtoky placentou, protože jsem ani nevěděla, jestli při kontrole byly nebo nebyly v pořádku. Vysolila jsem za to jako samoplátce tisícovku, dozvěděla se, že průtoky jsou dobré a v zásadě jsme s doktorem došli ke shodě v tom, že nemocnice chce být pravděpodobně krytá, že je toto řešení pro ně jednodušší, že jdou na jistotu a že v mém případě, kdy jsem poprvé rodila císařem, by lepší varianta byla jít rovnou znovu na císaře, pokud by mi to umožnili. Moje obavy totiž nebyly ani tak z porodu o dva týdny dřív či toho testu jako takového, jako spíš právě z vyvolávání. Dočetla jsem se, že po císaři se vyvolávání nedoporučuje, že hrozí ruptura jizvy a z toho jsem měla asi největší strach. A taky z toho, že vyvolávaný porod prý více bolí než ten přirozený. Ještě tentýž den jsem si také jela pro krizové bachovky namíchané na míru a očekávala příští den se smíšenými pocity.

Nevím, jestli to bylo bachovkami nebo nevyhnutelností osudu nebo tím, že prostě už nastal ten den D, ale ve středu, kdy jsem měla nastoupit, jsem byla poměrně klidná. Dceru jsme odvezli k babičce, neplakala, vzala to jako fakt, že u ní bude, což mi také přidalo na náladě, protože z toho jsem měla obrovské obavy – jak zareaguje na to, že s ní nebudu. V nemocnici mě přijali, odvedli na pokoj, sestra pro mě domluvila jednolůžko se samostatným vchodem, takže jsem měla soukromí a rovnou mi dali oběd – žemlovku, kterou jsem sice nikdy moc nemusela, ale tady mi kupodivu fakt chutnala. Dopovala jsem se kapkami a znovu konzultovala s doktory, co se bude dít. Oxytocinový zátěžový test je v podstatě o tom, že vám do žíly nakapou jen malé množství oxytocinu, který má vyvolat mírnou děložní činnost a poté se na monitoru sledují ozvy dítěte, jak na zvýšenou děložní činnost reaguje. Šlo vlastně o to vysledovat, jestli by dítě vaginální porod zvládlo. Zajímalo mě také to vyvolávání – sdělila jsem jim své obavy o vyvolání po císaři. Prý ano, riziko ruptury tam větší je, ale doktorka mě uklidňovala tím, že mě budou pravidelně sledovat a jakmile by se cokoli dělo, porod nepostupoval nebo nastávala nějaká krize, vždycky by dokázali včas zareagovat a rozhodnout o císaři. Ale že na druhou stranu tím, že je dítě menší, by byla škoda nezkusit jej tou vaginální cestou porodit. V podstatě mě rozhovor uklidnil, evidentně z jejich strany nebyl zájem císaře domluvit rovnou, a tak jsem tu myšlenku opustila a řekla si, že kdoví jak dopadne ten test a že tedy do toho jdeme a uvidíme. Fakt by mě zajímalo, jestli mi tak pomohly ty bachovky, že jsem byla v podstatě klidná. 

Odpoledne jsem tedy podstoupila tento test, který dopadl dobře, takže mi někdy okolo třetí hodiny odpoledne zavedli první tabletu na změkčení čípku. Přes noc jsem začala pociťovat první bolesti, ale zatím jen mírné, šlo opravdu spíše o ten čípek než o kontrakce jako takové. V sedm ráno mi zavedli vyvolávací tabletu. Poměrně brzo jsem začala pociťovat kontrakce, a i když postupně sílily, byly zatím nepravidelné. Také jsem nějakou dobu nato dostala kapačku penicilinu kvůli pozitivnímu streptokoku. Oproti prvnímu porodu jsem neměla moc náladu pochodovat po pokoji, ale neležela jsem – nastavila si postel tak, abych seděla opřená a mohla se při kontrakcích otočit a opřít se o čelo postele jakoby v pozici na čtyřech. Po nějaké době mi zavedli ještě půlku tablety, aby kontrakce posílili. Sice to trochu pomohlo, ale pořád nebyli spokojeni s pravidelností, a tak se to po nějaké době snažili popohnat klystýrem. Musím říct, že ten skutečně hodně pomohl, bolesti zesílily a konečně se i zpravidelnily. Okolo poledne pak protrhli plodové obaly, aby odtekla plodová voda a pak už nastal ten pravý mazec. Bolesti začaly být nesnesitelné, nejhorší bylo, když jsem se v nějaké pauze donutila se na posteli nějak otočit, sednout a podobně a vzápětí došla doktorka kontrolovat, jak se otevírám – tak jsem si zase musela spustit postel a lehnout si, načež to její vrtání se ve mně bylo snad ještě horší než kontrakce samotná :-D Jak tu bolest popsat? Někde jsem četla, že je to jako bolest při menstruaci, jen o hodně silnější a necítíte ji jen v podbřišku, ale také v zádech, alespoň já to cítila v obou místech. Přiznám se, že jsem zezačátku absolutně nedokázala bolesti prodýchávat. Teoreticky jsem sice věděla, jak na to, ale v praxi to prostě nešlo, ta bolest totálně ochromovala tělo a já se vůbec nedokázala na hluboké dýchání soustředit. Později mi pomáhalo, že jsem si přitom ukazovala rukou – nahoru a dolů a dýchala jsem podle toho. Při kontrakcích jsem taky vůbec nevěděla, co mám dělat s rukama a nohama, jak ta bolest byla silná, a tak jsem měla velkou potřebu se natahovat – partner mi vždy podal ruku a já se tou svojí v jeho jakoby napínala. Možná to taky nebylo úplně dobře, že jsem tak měla tělo stažené místo aby bylo uvolněné, ale já si nemohla pomoct, bylo to pro mě jakobych našla aspoň nějaký pevný bod v té záplavě bolesti. Opravdu bych na porodním boxu uvítala něco na způsob houpačky – látky upevněné ke stropu, za niž bych se mohla chytit a zavěsit třeba za podpaží; zároveň bych se mohla natahovat a zároveň bych byla vertikálně a využívala tak zemskou přitažlivost, aby se plodu dobře sestupovalo. Vím, že v některých porodnicích něco takového mají, v Ivančicích bohužel ne. 

Mezitím mi ještě píchli nějakou injekci na podpoření zmizení branky a vzhledem k tomu, že ty kontrakce pořád trvaly nějak dlouho a ještě jsem nebyla úplně otevřená, mi ve finále zavedli do kapačky i oxytocin. Řekla bych, že stupeň bolesti už se po něm nezvýšil, i když jsem si myslela, že to tak bude, a v tu chvíli, kdy mi ho oznámili, jsem je začala prosit, ať mě raději pošlou na císaře. Opravdu mi přišlo, že to už trvá celou věčnost a že to nikam nevede a že to nevydržím. Ale oni byli pořád veselí a že je to na dobré cestě. Společně s oxytocinem mi zase začali natáčet monitor a doporučili mi lehnout si na pravý bok, i když mě to přirozeně spíš hnalo na ten levý. Prý by pravý byl lepší kvůli tomu, jak je dítě uvnitř otočené, ale bohužel se mi na tom pravém boku při kontrakcích stala velice nemilá věc – přestala jsem cítit pravou nohu. V roce 2014 jsem měla problém se zády a byla mi diagnostikována lehce vyhlá plotýnka. A při kontrakcích a zřejmě i jak jsem ležela na tom pravém boku s trochu zvednutým čelem postele, a ještě se přitom napínala, jsem si zřejmě skřípla nějaký nerv jdoucí do nohy. A tak jsem kromě bolestí musela bojovat i s brnící nefunkční nohou. Když jsem to fakt už dýl nemohla snést, zkusila jsem si stoupnout a opřít se o postel. A gravitace skutečně zafungovala, malej začal pěkně sestupovat, já se už konečně naučila prodýchávat, a i když se mi ta pravá noha celá klepala, nějak jsem začala cítit posun. Malej se mi začal dost tlačit dolů, takže mě to nutilo i trochu přitlačovat a hlavně křičet. A ječela jsem teda jako siréna. Sestra na novorozeneckým se druhý den zmínila, že mě asi pěkně trápili, slyšeli mě otevřenými okny až do vedlejšího křídla :-D 

Nakonec když už byl čas začít tlačit, mi pomohli do lehu na levý bok, že to zkusíme v této poloze. Zase teda chvíli trvalo, než jsem pochopila, jak to mám dělat. Vždycky jsem si myslela, že se nějak tlačí vagínou, ale v podstatě je to stejné, jako když na WC tlačíte nějaký obrovský bobek – musíte jakoby do konečníku. Taky jsem dělala tu chybu, že místo abych dávala hlavu bradou dolů, naopak jsem ji zakláněla dozadu. Pak už jsem tedy začala tlačit dobře, ale dělala mi dost problém ta pravá noha, kterou jsem si držela ve výšce, a strašně mi ta její necitlivost „překážela“. A tak, i když to spousta žen nedoporučuje, jsem se nakonec nechala ukecat a vylezla jsem si na klasické porodnické lůžko, tzv. „kozu“. A světe div se, šlo mi to tam mnohem líp, po dvou kontrakcích asi na pět zatlačení byl malej venku. Narodil se v 15:45, takže takového toho pravého martyria jsem si užila skoro 4 hodiny. 

Co mě překvapilo, bylo, že ta závěrečná fáze už vlastně skoro nebolí. Vždycky jsem si myslela, že závěr je nejhorší, ale jakmile se naučíte správně tlačit a nastavit si v hlavě, že musíte tlačením tu bolest překonat, tak cítíte jen ten velký tlak, který je ale ve srovnáním s kontrakcemi vlastně docela příjemný. Akorát při tom bolelo to, jak se snažili hlavičce pomoct dostat se ven a trochu mi roztahovali rukama hráz, ale ten tlak nakonec i toto překryl. A úžasná v této závěrečné fázi je ta naděje. Že už je to celé u konce, že zanedlouho bude ten váš drobek venku a bude po všem. 

Porod placenty pak už byl naprosto bez problémů, trochu jsem se bála znovu zatlačit, ale to už mě nebolelo vůbec a šití, no to je nepříjemné, ale vždy jen chviličku. Hráz nakonec nenastřihli, drobná poranění i vevnitř jsem měla, ale nic zásadního. Ovšem ještě tak den po tomto zážitku jsem tvrdila, že zlatej císař. Probudit se a je po všem. Na druhé straně ta rekonvalescence je úplně o něčem jiném, moci se opravdu téměř hned po porodu zvednout a chodit, moci se dřív postarat o dítě, moci chodit normálně a ne v předklonu, je vlastně strašně fajn a ve srovnání s prvním pobytem jsem si teď podruhé oddělení šestinedělí dost užívala. Přišla jsem si mnohem víc upravená a fit, hýřila jsem vtipem a dobrou náladou, a i přes počáteční potíže s kojením jsem si to vlastně užívala jako dovolenou. Takže ve výsledku jsem ráda, že to takhle dopadlo, že mě k tomu vyvolání přesvědčili, že tento zážitek také za sebou mám a koneckonců i že malej nakonec není Váha, ale Panna, což mi taky přijde o něco lepší ;-)

Takže jak to celé shrnout? 

Nespoléhejte na to, že vám techniky jako aromaterapie, masáže, úlevové polohy apod. pomohou zažít nirvánu. Pokud nemáte práh bolesti posunutý někde abnormálně daleko, bolet vás ty kontrakce budou, a to fakt hodně. 

Bolest je taková, že nebudete vědět, co dělat, abyste ji přežili. Na druhé straně taková bolest zubů či hlavy dokáže být podobně urputná, a i když vám třeba neochromí úplně celé tělo, nemá pauzy jako jsou mezi kontrakcemi, takže si ani na chvilku neodpočinete. U porodu máte to štěstí, že si v určitých intervalech vždy aspoň na chviličku vydechnete. 

Jak řekla moje PA, bez kontrakcí to bohužel nejde. Mějte toto na paměti, pořád si to opakujte. Přijměte to jako fakt, pomůže vám to.

Co nejdřív se naučte kontrakci správně prodýchat. Klidně poproste PA, ať vám s tím pomůže, ukazujte si třeba rukou. Musíte donutit mozek, aby se soustředil na dýchání spíš než na bolest. I když jste absolvovali nějaké předporodní kurzy, kde jste se učili dýchat, vězte že v tu chvíli tam nebude jednoduché bolest překonat a najít si to.

Nebojte se závěrečné fáze porodu – tlačení. Představujte si to jako tlačení velkého bobku, skutečně to tak cítíte, je to tlak, není to bolest.

I když máte pocit, že to nikam nespěje, nemusí to být vůbec pravda. Může vám to přijít nekonečné, ale neházejte flintu do žita. Vy ze svého pohledu nevidíte, jestli se otevíráte, pokud si nejste jistí, zeptejte se PA nebo lékaře. Ale pokud bolesti sílí, znamená to, že se to hýbe. A pokud už dosáhly takového bodu, že už myslíte, že to nezvládnete, pravděpodobně jste těsně před cílem ;-)

Pokud vám lékaři nabízí pomoc v podobě klystýru, píchnutí vody, oxytocinu, epidurálu, úlevových injekcí, nechte si to projít hlavou. Pokud jste naladěni na jinou vlnu, chcete porod co nejpřirozenější, nemusíte si nic z toho nechat dát. Ale obrňte se proti jejich návrhům, protože je téměř jisté, že pokud porod nebude postupovat úplně ukázkově sám, že podobné návrhy přijdou. Lékaři chtějí hlavně to, přivést na svět živé a zdravé dítě a samozřejmě i to, aby matka zůstala živá a zdravá. Nechtějí být pak u soudu popotahováni za to, že něco zanedbali. Nemyslíte-li si, že jste natolik pevní, abyste jejich návrhy ustáli, vezměte si s sebou člověka, který vám ve vyjednávání pomůže – ať už dulu či někoho jiného informovaného o tom, co chcete a nechcete. Pořád ale vezměte na vědomí, že vy jste laik a oni už porodů viděli a zažili mnoho. Pokud nejste sami tak zcela přesvědčeni, jak ten svůj porod vést, nebojte se o jejich návrzích uvažovat. Jedná-li se o vyvolávaný porod, jako byl ten můj, věřte, že oni ví, co dělají. Každý z jejich zásahů porod posunul o kus dál, i když jsem tomu ani v tu danou chvíli nevěřila. 

A i když se porod nakonec nepodaří podle vašich představ, neneste si z něj žádné trauma! Nikdy nevíte, jaké by to bylo, kdyby něco bylo jinak. Třeba je to v rukou osudu a vždy by to dopadlo stejně. Nevyčítejte si, že jste se k nečemu nechala přemluvit, protože byste si pak zase mohla vyčítat to, že jste si nenechala poradit. Nikdy vám nikdo nemůže dát 100% záruku, že vše dopadne přesně podle vašich představ a přání. 

Připravte se i na různé poporodní „komplikace“. Na to, že se vám prvních pár dní bude blbě sedět. Na to, že vám ochabnou svaly pánevního dna a budete třeba i učůrávat. Na to, že se vlastně budete i bát se poprvé vyčůrat a vykakat, aby vás to náhodou nebolelo. Na to, že vám bude prdět vagína, když se zvednete ze židle. Na hemoroidy, které vás pravděpodobně brzy po porodu budou při konání velké potřeby trápit. Vše se spraví buď postupně samo, nebo cvičením / domácím léčením / lékařským zákrokem. Budete se bát i prvního pohlavního styku a pravděpodobně vás bude bolet. A nejen ten první, nepříjemné to může být ještě dlouho. 

Ale jak se říká, když se pak podíváte na to vaše miminko (hlavně když spí), no nestojí všechny ty útrapy za to?!

Tak co, půjdete do toho? A ty z vás, co to už zažily, šly byste i do dalšího? Jaké jsou vaše postřehy z porodu? 

PS: Mé dva porodní plány jsou k dispozici ke stažení, kdyby to někoho zajímalo, nebo kdybyste potřebovali nějaký vzor:

Porodní plán 2016: https://drive.google.com/open?id=1aurDifIi7GR9bCxM2Tb9hfXEq-KvmgzU

Porodní plán 2019: https://drive.google.com/open?id=1uZ3caJuhhUcr8Kkf1VGFFKA_xFl914Ni